Příběh Péti
Čert vem jizvy, mám jich tolik, že jedna navíc je jen připomínkou, že jsme oba živí a zdraví
Nikdy jsem po dětech netoužila, můj manžel taky ne, stačili nám dva psi a žili jsme si nádherný život ze dne na den a dělali jsme to, na co jsme měli v tu chvíli chuť. Jenže pak nám došlo, že zrovna spolu bychom to dítě i chtěli. A tak jsme tomu dali volný průběh a jako většina lidí jsme si naivně mysleli, že brzy uvidíme dvě čárky na testu. Jenže plynuly měsíce, rok, dva a dvě čárky nikde. Ani jednou.
Vždy jsem měla bolestivou menstruaci a polovinu měsíce tak trávila pod prášky, abych mohla fungovat. A po těch letech mě to přestalo bavit. Ze všech stran na mě útočila jedna diagnóza – endometrióza. Vyžádala jsem si proto krevní testy a ty na ni opravdu ukázaly. Nastalo běhaní po doktorech, které vyvrcholilo laparoskopií, při které mi odstranili srůsty a ložiska endometria. A světe div se, já hned první cyklus otěhotněla. A protože jsme se měli ten rok brát, během 14 dnů jsme vše zařídili a uspořádali tajnou svatbu jen pro nás dva. Týden před svatbou nám ale na ultrazvuku řekli, že miminku nebije srdíčko a já tak místo pro svatební dort putovala na gynekologii na revizi dělohy.
Ta svatba nám pomáhala se s tím vyrovnat, nebolelo to ale o nic míň. Když jsem se rozhodla vše hodit za hlavu a chtěla se přihlásit na velký závod, nevím proč, ale udělala jsem si test. A byly tam! Doteď mám husí kůži. Bála jsem se celý první trimestr. Naše dvě čárky měly termín narození letos na Apríla, strašně jsem se těšila na porod a přála jsem si ten přirozený, bez léků, do vody… I proto jsem odmítla třikrát vyvolávání a dávala miminku čas, aby si řeklo, kdy chce na svět. Když si nakonec 41+6 řeklo, nepoznala jsem to. Jako správný beran čekalo až do konce a přes veškerou bolest jsem si užila každou minutu toho nastávajícího zázraku. Syn se narodil akutním císařem v celkové anestezii 42+0 po víc než 22 hodinách marné snahy ho porodit. Kvůli 15 let staré konizaci čípku po posledním stádiu předrakovinných změn jsem se neotevírala, čípek byl zjizvený, měla jsem v sobě všechny léky, co šly, a když jsem se nakonec otevřela, ultrazvukem zjistili, že se miminko natočilo obličejem a stejně neprojde.
Čert vem jizvy, mám jich tolik, že jedna navíc je jen připomínkou, že jsme oba živí a zdraví na světě. Ale ten pocit viny a selhání, že jsem nakonec vlastně nebyla u porodu, že jsem přišla o devět měsíců trvající překvapení, jestli máme holčičku nebo chlapečka, a hlavně že si nepamatuju, když jsem ho poprvé viděla, i když racionálně vím, že jsem víc udělat nemohla, ten ve mně zůstává a zůstane jako ta největší jizva po zbytek života… Na druhou stranu jsem možná o to víc vděčná za život. Jeho i ten svůj…
1) přišli jsme o vytoužené miminko
2) nevzdávat se, život má tolik možností
3) Pražský maraton 2023, který jsem běžela pro miminko, které se nikdy nenarodí
4) Běh s miminkem, které se narodit mělo, pomáhalo mi to držet se v psychické pohodě celé těhotenství
5) v 6 měsíci jsem uběhla půlmaraton
Peťa se zúčastnila kampaně “Řekni svůj příběh s Onclé”. Každá žena se zrovna nachází v životní fázi, která je pro ni nějak významná, náročná, či života měnící. Co nás ale spojuje je přijetí změn na těle, sebeláska, sebepéče, pohodlí, vzájemná podpora a především to, že každá máme za sebou nějaký příběh. Sledujte náš společný projekt a příběhy úžasných a inspirativních žen. 🤍
